Michael Quoist
Dnes jsem tak sám, Pane.
Hlasy a zvuky v kostele pomalu tichnou.
Lidé odešli,
a já se vracím domů,
sám.
Potkal jsem lidi vracející se z procházky,
přešel jsem kolem kina, které právě vychrlilo dav,
přešel jsem kolem kaváren, kde se nedělní hosté snažili
prodloužit radost svátečního dne.
Srazil jsem se s dětmi hrajícími si na chodníku,
s dětmi Pane,
s dětmi, které nikdy nebudou moje.
Zde jsem, Pane.
Sám.
Hrozí mi ticho,
samota tíží.
Pane, je mi 35 let,
mám tělo, jako ostatní lidé,
mám silné ruce k práci,
mám srdce stvořené pro lásku,
to všechno jsem Ti obětoval.
Ty jsi to všechno potřeboval,
já jsem Ti všechno dal, ale přece je to těžké, Pane.
Je těžké věnovat Ti vlastní tělo, když se chce dát bližnímu.
Je těžké milovat všechny a nevyhradit si nikoho.
Je těžko stisknout ruku, a nepodržet ji.
Je těžké budit lásku a zamířit ji jenom k Tobě.
Je těžké být sobě ničím a vším pro bližní.
Je těžké být jako bližní, mezi nimi, a být docela jiný.
Je těžké se stále dávat a nechtít přijímat.
Je těžké vycházet všem vstříc, když není nikoho, kdo by mi vyšel vstříc.
Je těžké snášet hříchy bližních bez možnosti odmítnout je nést.
Je těžké přijímat tajemství, a nemít právo je svěřit.
Je těžké být stále vedoucím, a ne vedeným.
Je těžké podpírat slabé, a nemoci se opřít o silného.
Je těžké být sám,
sám proti všem,
sám proti světu,
sám proti utrpení,
smrti,
hříchu.
Synu, ty nejsi sám,
já jsem s tebou,
já jsem ty.
Já jsem potřeboval lidské tělo k pokračování svého vtělení a vykoupení.
Od věčnosti jsem tě vyvolil,
já jsem tě potřeboval.
Potřeboval jsem tvé ruce, aby pokračovaly v žehnání,
potřeboval jsem tvá ústa, aby pokračovala v kázání,
potřeboval jsem tvé tělo, aby pokračovalo v utrpení,
potřeboval jsem tvé srdce, aby pokračovalo v lásce,
potřeboval jsem tě, abys pokračoval ve vykoupení; zůstaň se mnou můj synu.
Zde jsem, Pane,
zde je mé tělo,
zde je mé srdce,
zde je moje duše.
Dopřej mi být
dostatečně velkým, abych objal celý svět,
dostatečně silným, abych ho nesl,
dostatečně čistým, abych ho objal bez výhrady.
Dopřej mi, abych byl místem setkání a vždy jen místem průchodným,
cestou, která nekončí ve mně, poněvadž všechno směřuje k Tobě.
Dnes večer, Pane, kdy všechno umlká a já cítím krutou tvrdost samoty, kdy moje tělo touží uklidnit svůj hlad po rozkoši, kdy všichni lidé hltají mou duši a já se cítím bezmocným nasytit je všechny, kdy celý svět tlačí váhou své bídy a hříchu na má ramena, znovu Ti opakuji své " ANO", bez velké slávy, ale pomalu, jasně a pokorně,
sám před Tebou, Pane,
v klidu nedělního večera.
